Útržky mých vzpomínek
Domov
Proč se jednoho dne objevil Jiří Wolker ve třídě profesora Františka Kysely, která byla tenkrát také mou třídou na pražské uměleckoprůmyslové škole - nevím. Pamatuji se jenom, že se mluvilo o jedné žačce - světlovlasé dívce, která do naší třídy nechodila a jejíž jméno jsem už dávno zapomněl, a že Jiří zakončil řeč povzdechem „ona je už, bohužel, zadána". Viděl jsem ho při té příležitosti ponejprv (o jeho básních už předtím jsme hodně debatovali) a jenom na chvíli, ale to mi stačilo, abych v něm zjistil cosi typicky prostějovského.
Atmosféru tohoto města přinášeli k nám na Svatý Kopeček - kde po kratším působení prostějovském se rodiče usadili - dva tatínkovi bratři, tedy moji strýci, kteří oba byli zaměstnáni v prostějovských továrnách, jeden u Wichterlů, druhý u Kováříků. Jak jsem z vyprávění věděl, i tatínek, vyučený stolař, tak se po moravsku říká českému truhlářovi, v době toho prostějovského intermezza pracoval v jedné z těchto továren. Sem tam se objevila na Kopečku i některá z prostějovských dvou tet a někdy i Karel, synek strýce Františka. Jednou jsme také zajeli do Prostějova - tatínek se mnou - na dělnickou výstavu.
To ale už bylo z Lošova (v té době ještě tam nevedla Wolkrova Lošovská silnice), kam se po čase svatokopeckém rodiče přestěhovali. A z tohoto Lošova ještě jednou, tatínek se mnou, jsme podnikli cestu do Prostějova. Když jsem totiž absolvoval velkobystřickou měšťanku, nastala doba přemýšlení, dohadování co dál, co se mnou? Rada ředitele měšťanky, Jana Pospíšila, který doporučoval pražskou Umprum, nenašla u tatínka půdu dostatečně připravenou. A tak, když se v olomouckém Pozoru objevil inzerát, ve kterém prostějovský závod pro umělecké (tak to v něm stálo) práce z kovu VULKANIA oznamoval, že hledá praktikanta pro závodní kreslírnu návrhů, dobrého kreslíře, poslal tatínek do VULKANIE pár mých školních výkresů jako žádanou ukázku práce. Brzy přišla kladná odpověď. A ta byla důvodem té další cesty do Prostějova.
Tehdejší ředitel závodu - myslím, že se jmenoval Dostál - nás nejdříve přivedl do pracovny architektovy; ten nám ukázal návrhy v závodě vyráběných lustrů a řekl, ukazuje na jeden můj výkres se žlutočervenými jablíčky: „Tady bude ovšem dělat něco jiného, ale to jistě také dokáže." Tím audience u architekta skončila, byl jsem přijat a pan ředitel nás potom provedl všemi dílnami závodu. Nejvýraznější dojem udělala na mne ponurá dílna cizelérů - mám ji v sobě zafixovanou jako jakousi pohádkovou čarodějnickou kovárnu.
Doma počítali najisto, že budu bydlet u jedné prostějovské tety, ale ta teta velmi výrazně odmítla, že má dostatečné množství práce s vařením pro několik strávníků. Tatínkovi se ještě k tomu moc nezamlouvalo to prostředí dílen, architekt se mu zdál „nervózní", a tak z VULKANIE a budoucího prostějovského života sešlo.
Jak jsem vpředu napsal, usadili se rodiče po periodě prostějovské na Svatém Kopečku. Koupili si tam od kmotřenky jednu z bódek, jak se po kopečku říkalo krámu s poutnickým zbožím, k němuž patřil i obytný prostor. Ten prostor, to byla jedna místnost, do níž byl světlu povolen přístup jenom zpolovice zasklenými dveřmi a na ně připojeným širokým a hlubokým oknem, které mělo spíše vzhled jakési výkladní skříně a sloužilo za příruční sklad poutního zboží. Ale protože vpředu byl ten krámek - po kopečku štont - a nad ním prodloužená střecha, tam i ona ještě omezovala tu dovolenou světelnou dávku. V takové jakési komfortněji zařízené jeskyni jsem se narodil L. P. 1896 čtrnáctého dne měsíce ledna.
V útlém věku jsem sedával v převráceném dřevěném poklopu od maminčiny singrovky; ten poklop měl zakulacené hrany a dalo se jím ze strany na stranu kývat. To se mi nesmírně líbilo a té vymoženosti jsem co nejvíc využíval, zpívaje si při tom kývání fragment jakési odrhovačky, kterou jsem bezpochyby pochytil z velkého pojízdného flašinetu (maminka mu říkala líbozněn). V dalším vývoji, když jsem povyrostl a když Singrova kolébka už mi nemohla dál sloužit, stal se mým působištěm prostor před těmi bódkami - nevím jak ten prostor pojmenovat, náves to není, když ten Kopeček není žádná ves, to je a tenkrát to zvláště bývalo proslulé poutní a výletní místo. Zvláště poutní, proto je tam přece ten velikánský kostel! Výletních míst je u nás všude dost. Ale kolik je tak slavných míst, jakým býval Svatý Kopeček? V tom prostoru jsem jednoho dne udělal senzační objev: provedl jsem „kresbu" na břidlicové tabulce a za mokra jsem ji posypal prachem a tím jsem ji na tabulce fixoval.
To už jsem býval denním hostem u stařenky, maminčiny maminky. Té stařence Barboře patřil vedlejší krámek podobný našemu, rovněž s poutním zbožím; byla tenkrát už pár let vdovou a vedla - mimo ten krámek - ještě živnost po zemřelém stařečkovi Ferdinandu Axmanovi, který byl malířem pokojů. Obdivoval jsem v té její komfortnější jeskyni stařečkem malované dvě alpské krajiny, na nichž nechyběl ovšem ani alpský vodopád, ale ještě mnohem více mne dojímal jiný obraz. Byl na něm vyobrazen raněný umírající voják, pololežící, polosedící, s bolestným výrazem ve tváři, který na kámen vedle něho ležící prstem ve vlastní krvi namočeným napsal slovo domov. Symbolická náladovost toho motivu byla ještě zesílena večerní krajinou s dohasínajícími červánky. Bezpochyby to byla kopie mně neznámé předlohy.
Se stařenkou žili tenkrát ještě její synové a dcery, tedy moji tři strýci a čtyři tety. Jeden ze strýců, po stařečkovi Ferdinand, říkali jsme mu strýc Ferda, zřejmě byl dědicem stařečkova malířského talentu - mám od něho doposud mile primitivní malbu, pohled na Svatý Kopeček. Byl chudák hluchoněmý, ale ne docela, byl na léčení v ústavu pro hluchoněmé a mohl se - svérázným způsobem - o potřebných věcech domluvit. Ten mi kreslíval různé výjevy, nejčastěji vojáky na koních. Stonal v té době plicní nemocí, měl chodit denně do lesa, dýchat lesní vzduch. Chodíval jsem s ním, ale často jsem ho rozzlobil, když jsem po vstupu do lesa začal vykřikovat zvuky, které měly napodobovat střílení. Příliš dlouho jsem strýce Ferdy neužil, brzo zemřel. Ještě před jeho smrtí jsem jednoho dne - nikdo u stařenky nebyl doma - nakreslil jelena. Když se jedna z tet a později i strýc, vrátili domů, nechtěli věřit, že je to můj vlastnoruční výtvor. Tak propuklo znenadání něco, čeho jsem se - nevím, jestli bohudík nebo bohužel - už nezbavil. Ke stařence mne tenkrát vábila ještě jiná věc: loutkové divadlo. Hrálo se na půdě - v jazyce svatokopeckém to byla hurá, tedy na hůře; diváků bývalo málo. Však co na nich záleželo! Hlavní osobností byl přece Kašpárek, představovaný tetou, které jsme říkali tetina Tonča. No, ale to byl Kašpárek! Tak dokonalý, tak věrný představě, že už nikdy jsem takového neslyšel a nikdy neuslyším.
U kopecké stařenky poznával jsem i živé postavy (i ty měly v sobě tolik zajímavého, že žijí jasně v mé paměti): třeba malířského pomocníka Rudolfa, který se po nějaké době oženil s jednou z tet a stal se tak strýcem Rudolfem. Býval prchlivý, nedržel na kostel ani na říši rakouskou. Byl to dobrý chlapík a chválili si ho, že pracoval čistě a nebylo po něm moc uklízení. Po skončení první světové války se vrátil z Ruska jako rebelantský legionář. Jinou postavou, hodně svéráznou, byl pomocník Petr, celým jménem Petr Bezděk. Hodně vandroval, vím, že byl v Polsku. Ten vyprávěl své příběhy způsobem neobyčejným, míchaje do své i tak hodně neobvyklé hantýrky slova polská.
A kolik dalších výrazných postav žije v mých kopeckých vzpomínkách! Typicky, přesně podle předpisu zbrklý švec hofšustr zvaný -maminka tvrdila, že proto, že bývá, to jest bydlí, ve dvoře. Ale je přece jasné, že to byl predikát ironický. Na Kopečku provozovali za časů mé mladosti svoje řemeslo řezníci Spáčilové, mohutná postava Spáčil-otec a jeho syn označovaný uznalým přívlastkem „potvora", což znamená v moravštině chytrý, obratný chlapík. A zvlášť zajímavá figura: pan učitel Vartoň. Chodil jsem k němu do první třídy. Tvrdil docela vážně, že „rýže roste na stromech". Museli jsme po něm opakovat! Originálním způsobem nás učil zpívat, například anglicky: pod našimi okny sedává zajouc, ten má velké uši na poslouchajouc. Kdybych já ty uši majouc - atd. Když se koncovka změnila, bylo to hned třeba francouzsky. Vydatně používal jako pedagogického prostředku rákosky či palašky. Míval ji zastrčenou v rukávě. Potřeboval-li cigáro, čekával před školou, a ukazoval-li se některý školáček poblíž, poslal ho pro ně. Odměna vždycky stejná, kostka cukru. Se svou ženou a dcerou obstarával léta letoucí pohřební zpěvy.
Nepostradatelnou postavou byl ceněný režisér divadelních ochotníků Menšík. Ten má u mne dodneška vroubek, protože pohaněl oko na mé velké kresbě psa. Byl na ní vyobrazen ležící pes, celý z profilu, s pečlivě provedenou střapatou srstí. Neméně pečlivě jsem provedl jeho psí oko. Dal jsem si na něm nejvíc záležet a nakreslil jsem je - en face. A pan režisér řekl tatínkovi, který mu tu kresbu ukázal, chtěje se uměním svého synka pochlubit: „Víš, Karle, je to pěkné, ale to oko se mi nezdá přirozené." Pan režisér zřejmě mluvil v tomto případě spisovně - a moje sláva byla pošramocena. Jinou kopeckou zna-menitostí byl vojenský zběh na pokračování Hofírek. Nevím, jaké bylo jeho původní zaměstnání, ta proslulost zběha, kterého co chvíli hledal po kopeckých lesích oddíl vojáků, docela přikryla ostatní jeho zásluhy. Byl to šikovný chlapík! Přišel do hospody, to bylo už v Losově, kde se občas též vyskytoval, vyzunkl čtvrťák režné a vystřelil ze sebe: „To to do mě vjelo, jako do cigána slovo boží." Uměl se virtu-ózně podepsat oběma rukama současně zrcadlově symetricky! To jsem mu moc záviděl, sám jsem to nemohl dokázat.
Ještě vzpomenu vážného kupce starobylého slohu; na jeho černé firmě zlatými písmeny, opravdu pěknými klasickými typy psáno, stálo: Tho. ČERNÝ. Ta zkratka Tho. znamenala nepochybně Tomáš, na jméně chyběla čárka nad Y. Prodával všecko možné, Mautnerova řepná semena, Maršnerovy šumivé prášky, cikorku Jindřicha Francka synové v Kolíně, což všecko vykřikovaly vábivé plakáty poblíž vchodu do obchodu. Ale dostal se „u Černéch" i švýcarský ementál-ský sýr, líbeznou moravštinou překřtěný na švajcrkés. Na Kopeček přijíždívalo v létě pravidelně pár letních hostů, myslím většinou z Vídně. Těm se tam tehdejší milou řečí moravskou říkalo lufťáci. A ne jinak. V těchto a jiných, velice početných názvech doznívaly v té době, na sklonku minulého a na začátku tohoto století, zbytky germanizace Moravy. Docela nedozněly, bohužel, ani dodneška.
To, co jsem doposud na svůj milý Kopeček prozradil, to byly všecko, abych tak řekl, vnitřní, intimní věci. Pro ně by tu svou proslulost nebyl nabyl. Jistě ne, kdyby na jeho hoře zelené nevlála korouhev -jak stojí ve Wolkrovi psáno - jeho italským architektem vytvořeného poutního chrámu, zdaleka široka viditelného znamení kraje. Čím pro mne byl ten kostel! Ten jeho vnitřek, ta kopule s „rájem", ve skutečnosti s lucernou barevně zasklenou, v níž se v oranžovém oparu vznáší holubice jako živá, ty malby v rozích kopule, ti Turci, mouřeníni, velbloud, slon a bůhví co ještě. A co ten „svaté pod varhanama", ten veliký anděl, nesoucí kůr, ty varhany s andílky a záhadnými velikánskými píšťalami a strop s tolika ozdobami! A vůbec! Všecku tu krásu jsem mohl denně vidět - kostel býval otevřený - a já jsem při každé příležitosti hbitě do něj vklouznul. Ten kostel je zasvěcený Panně Marii, jejímu Navštívení, k té se za těch mých časů utíkaly ty zástupy poutníků, ta nespočetná procesí přicházející ze všech možných stran. Ty poutě, to byl každoročně obnovovaný vrchol života, k těm se sbíhaly všecky naděje nejen zástupů poutnických, věncích v ochranu své Panny Marie, dožadujících se na ní pomoci ve svých lidských bolestech. Pro Kopecké byly poutě věcí obživy. O tom jsem ovšem tehdy nebyl schopen uvažovat. Pro mne byly ty poutě úžasnou podívanou. Nejrůznější lidské typy, slovácká procesí takřka pohádkově zbarvená, oči jsem mohl nechat na takových hlavách slováckých strýců a tetek, tak rozdílných od těch našich kopeckých, na figurkách předříkávačů; kolik živosti barevné i pohybové se zmítalo a zářilo korouhvemi nad hlavami poutníků! Všechny zvony zvonily, jejich rytmické hudební údery rozvlnily veškerý prostor, do těch rytmů vpadly v nepopsatelných disonancích, jedna přes druhou, muziky jednotlivých procesí - každé mělo svou a potřebovalo ji jako doprovod zpěvu a ten zpěv neméně disonanční, falešný, ty tenoučké hlásky žen, drsné chlapů! Ale co záleželo na tenkosti, na drsnosti, byla to sláva, co záleželo při ní na směšné němčině procesí z chudých horských německých vesnic, to byla jenom okamžitá maličkost v té veliké parádě, to jejich „Ou, Kejnygyn", hlavní byly ty barvy, ten pohyb těch na sebe namačkaných davů, to majestátní zvonění, vznášející se nad tou maličkostí lidskou, ty vrzavé basy helikónů a do toho všeho vybuchující rány z hmoždířů!
Ty hmoždíře vypaloval stařenčin bratr, strýc Štajgr; byl vysloužilý kanonýr a tím hmoždířovým boucháním si jistě zvlášť výrazně oživoval svoje vzpomínky na zmizelou vojenskou slávu.
Kontrastem docela zákonitým byly řady žebráků, které jsem tenkrát i já - zajisté bez jakýchkoli sociologických úvah - považoval za zjev zcela přirozený.
Mimo kopeckou stařenku měli jsme ještě jednu stařenku, radi-kovskou. Byla to maminka tatínkova, byla dvakrát vdaná; její první muž Polák Zwoliňski (v matrice u nás pan farář mu počeštil jméno na Svolinský), prodělal jako voják pod Radeckým rakouské válečné tažení v Itálii. Jak je vidět na jeho fotografii, nosil na kabátě připnutý vojenský „metál". S tímto prvním mužem stařenka měla nejprve dva chlapce, dvojčata, byli to pozdější prostějovští strýci, kterým dali na křtu jména František a Josef, což dohromady dávalo jméno císařovo; oznámili to dvorní kanceláři ve Vídni (to se tenkráte dělávalo) a dostali odtamtud zlatý peníz. Můj tatínek byl třetím chlapcem. S druhým mužem, jak jsem věděl od rodičů, nepobyla dlouho, brzo zemřel. Když já jsem radikovskou stařenku poznal, byla už dávno vdovou. V Radikově měla domek se zahradou a ve chlívku dvě rohaté kozy, kterým z temného vnitřku žlutozeleně svítily oči. Byly to - ty kozy - určitě předzvěsti mých pohádkových čertů. Babička se živila sbíráním hub a jiných lesních darů, s kterými chodila pěšky na trh do Olomouce. Na zpáteční cestě se vždycky u nás na Kopečku zastavovala a přinášela nám (mně a mladší sestře) obvyklé dárky: každému hrubým cukrem posypaný rohlík a v době jahod ještě kytičky jahod. Když jsme se přestěhovali z Kopečka do Lošova, vzal ji tatínek k nám. Moc dlouho jsme se s ní netěšili, zanedlouho zemřela. Pohřeb měla na Veliký pátek, byl neobyčejně krásný jarní den, mám jej docela přesně ustálený v paměti. Ještě mnohem později, po letech, když už jsem byl žákem uměleckoprůmyslové školy, pokoušel jsem se několikrát zachytit kresbou a barvou to slovy nevylíčitelné ticho a světelnost toho dne, zastavení pohřebního průvodu u kříže za vesnicí, kontrast toho světla a černě oblečených účastníků pohřbu.
Když jsme tenkrát v Prostějově nepochodili, nastala znovu starost, co se mnou. Tatínek mluvil o hodinářství - to se mi nezdálo, taky uvažované cizelérství ve fabrice v Mariánském údolí nenašlo u mne pochopení, nakonec to teoreticky vyhrála vyhlídka na dvouletou obchodní školu v Přerově. Skutečně jsme s tatínkem šli, v poslední den zápisu, na dráhu, která by nás byla přes Olomouc do Přerova dovezla. Když jsme přišli malý kousek za vesnici, docela jemně začalo mrholit. Oba jsme mlčeli. Najednou se tatínek obrátí ke mně a povídá: „Prší, tož se vrátíme." Ovšem ten déšť nebyl důvodem k návratu, on to déšť ani nebyl, ale tatínek vycítil příčinu mého mlčení.
Starost trvala. Konečně se tatínek rozhodl, že předplatí Národní politiku, ve které bývalo v Malém oznamovateli nejvíc inzertů. Stalo se. Za nějaký čas se v Malém oznamovateli objevil inzerát, jímž sochař a řezbář Jiljí V. Zika na Královských Vinohradech hledal učně na řezbářství. Tatínek dopsal, mistr sochař a řezbář přijal, vypravili jsme se, já s tatínkem, na cestu, maminka mi udělala na čele křížek a jeli jsme z Olomouce přes Českou Třebovou a přijeli jsme do Prahy; překvapily nás české názvy ulic - v Olomouci byly dvojjazyčné, němčina na prvém místě - pan Zika nás vlídně přijal, jeho paní prohodila jako žertem, že neměli ještě nikdy praktikusa (tak mne nazvala) v krátkých kalhotech (já jsem takové totiž tehdy nosil), a začal jsem se učit řezbářem. Když se schyloval druhý rok mého učení ke konci, mistr Zika náhle zemřel. Dokončil jsem svoji učební dobu, čtyřletou, u řezbáře Lišky na Malé Straně, ten byl prvním vyučencem Zikovým; z dílny jsem se denně díval na Karlův most, zrovna na zadní stranu Braunovy Svaté Luitgardy Dělali jsme hlavně rámy, chodili k nám proto mnozí malíři; objevil se jednou i Preisler, po první světové válce i Kupka, častým návštěvníkem býval architekt Fanta, mistr Liška měl co dělat i s architektem Kotěrou. Když jsem při odevzdání rámů přicházel do těch malířských ateliérů, zrovna mne to ponoukalo, abych se dal na malování. Dopadlo to trochu jinak. Udělal jsem zkoušku na Uměleckoprůmyslové škole - ale k řezbáři, profesoru Zálesákovi. Byl to moc hodný člověk, když jsem se po dvou letech hlásil do malířské školy profesora Dítěte, vlídně chápal moje toužení po malování. Jenže: moji přihlášku uviděl sochař Kafka a přemluvil mne, abych studoval u něho; že viděl u doktora Matějčka loutky mnou řezané a že se mu moc líbily. Místo na malování šel jsem zase na sochařinu. Pobyl jsem u profesora Kafky rok, a dál jsem toužil pořád po malování. Ke všemu jsem onemocněl s pravou rukou, nemoc mne vyřazovala periodicky na řadu týdnů z práce sochařské, ale nesnesl jsem nečinnost a brzo jsem se naučil slušně kreslit levou rukou. Bylo zřejmé, že onemocnění se protáhne na dlouhou dobu. Rozhodl jsem se přes všechnu touhu po malování teprve po mnohém uvažování, že se přihlásím k profesoru Františku Kyselovi, který mne velice radostně přijal. A v této Kyselově škole jsem se ponejprv, jak vzpomínám na začátku, setkal s básníkem Wolkrem.
Ale to bylo jen letmé, příliš krátké seznámení. K opravdovému seznámení došlo o jedněch prázdninách na Kopečku, kam Wolker jezdíval ke Skládalům. Jejich vilu „Na krásné vyhlídce" jsem dávno znal. Já jsem býval o prázdninách v blízkých Dolanech, kam se z Lošova rodiče přemístili, a navštěvoval jsem často na Kopečku tu tetinu Tonču, toho slavného Kašpárka. Ta mne při jedné takové návštěvě požádala, abych namaloval dekoraci pro loutkové divadlo, které hrálo několik kopeckých nadšedkyň - byla mezi nimi dcera bývalého dlouholetého kopeckého poštmistra Přikryla, jemná Janička Přikrylová, a ovšem nemohla mezi nimi chybět naše tetina Tonča - Kašpárek. Hrou, která měla být provozována, byl Jiráskův loutkový Pan Johanes. Když jsem se dozvěděl, že slíbil účinkování Jiří Wolker, nerozmýšlel jsem se a slíbil jsem, že budu dělat i toho pana Johanesa, nejen tu dekoraci. Těšilo mne, že přitom blíž poznám toho Jiřího, básníka. Wolker skutečně přišel, i s houslemi, dekoraci mi pochválil, oklasifikoval ji jako hofmanovskou a začal zkoušet „scénickou hudbu". V libretu byly pro vrcholnou, slavnostní scénu předepsány fanfáry z Libuše. Když je Jiří párkrát přehrál, nebyl s jejich houslovou variantou spokojen, říkal, že to na houslích nijak nezní a že bude radši hrát akordy. Při tom zůstalo, akordy se jako slavnostní scénická hudba osvědčily. Po absolvování premiéry jsme se zasmáli všem lapsům, které se nám v panu Johanesovi podařily.
Naposled jsem viděl Jiřího Wolkra, když šel s dvěma pěknými děvčaty lesním průsekem, směřujícím od Kopečka k Dolanům. Zmizel jsem jim z cesty, nechtěje básníkovi kazit lyrickou pohodu.
Pražské začátky
Když jsme v listopadu 1910 přišli s tatínkem po příjezdu do Prahy -před dílnu, na jejíž firmě bylo psáno Jiljí V. Zika sochař a řezbář, nevstoupili jsme hned dovnitř, trochu jsme otáleli. Prohlíželi jsme si dvě ploché výkladní skříně s ukázkami řezbářských prací, zavěšené po obou stranách vchodu. Ale ještě víc než ty řezby zajímalo nás ve zvláštním rámečku zasklené poděkování opata královské kanonie strahovské Zaorala mistru Zikovi za to, že i on přispěl svou hřivnou (tak to tam stálo) k obnovení lesku strahovského chrámu. To zvláště tatínkovi velice imponovalo, takže se hned vyslovil „to si mosi člověk pokládat za čest, když takový mistr vezme jeho syna do učení". Konečně jsme po několika schůdcích vstoupili a po přivítání předložil nám mistr Zika smlouvu o učení. Když jsme se s podmínkami smlouvy seznámili a tatínek ji na důkaz souhlasu podepsal, vyšli jsme si do vinohradských ulic. Byl už večer. Proto jsme si, přirozeně, daleko netroufali. Šli jsme od mistra Ziky ulicí Komenského na náměstí tehdy Purkyňovo a tam nás přilákalo osvětlené vinohradské divadlo. „Že bysme se podívali na divadlo," obrátil se na mne tatínek, ale když jsme si na divadelní ceduli přečetli název „Cudná Barbora", tatínkův zájem zhasnul. Počítal, že to bude nějaký povážlivý kus. Byla to opereta Oskara Nedbala.
Druhý den tatínek odjel a já jsem zůstal v Praze sám. V dílně pracoval jediný pomocník, kterému říkali Míla. Ten mne seznámil s povinnostmi učedníka: Budeš uklízet dílnu, budeš každý večer zavírat a druhý den ráno otevírat výkladní skříně (zavěšovaly se na ně dřevěná křídla a mezi ně se vsouval střední díl, potom se každá skříň zamykala) , budeš chodit pro skla, budeš odvádět hotové práce, budeš chodit panu mistrovi pro pivo atd. Od paní mistrové jsem se dověděl další pověření: budeš nosit vodu ze studně (ve velikánském džbánu) - ta byla za rohem, uprostřed Erbenovy ulice, budeš chodit k hokynářům (to slovo jsem slyšel ponejprv) nakupovat, budeš vynášet popel a čistit boty. Ten popel se tehdy schraňoval do různých kbelíků, bedniček a časně ráno jsem čekával před domovními vraty ve společnosti služebných, domovnic na vůz popelářů, kteří se ohlašovali zvoněním. V zimě v ranním šeru, v mlze, to byl pro mne zážitek neobyčejný - nechtěl bych říci, že příjemný. Ta ceremonie se obyčejně odbývala za láteření popelářů, protože vždycky někdo neměl popel politý vodou a ubozí popeláři jej rozvířený polykali. S čištěním bot, jak jsem brzo poznal, to nebylo tak jednoduché, jak jsem si přestavoval. Musel jsem čistit boty nejen panu mistrovi, paní a jejich synovi, ale i studentům, kterým byl pronajímán jeden z pokojů.
Kromě těchto povinností, o kterých se ve smlouvě nemluvilo, byla ještě večer pokračovací škola. Protože byla i v neděli dopoledne, zbývalo pro mne jenom několik volných hodin v neděli odpoledne, ovšem až jsem skončil utírání nádobí, které myla paní Ziková. V nedělním večeru čekalo na mne přinášení vody a čištění bot.
Bývalo mi v prvních dnech dost úzko. Pronásledovala mne i smůla: upustil jsem a rozbil panu mistrovi nejmilejší malovanou porcelánku, namočil jsem si pořádný kus nového kabátu do klihu, rozbil jsem ten velký džbán s vodou. Tyto poměrně malé smůly jsem jednoho dne slavně překonal. Naložil jsem pořádně do kachlových kamen v dílně a odešel jsem do jiné části bytu. Když jsem se za chvíli do dílny vrátil, vstoupil jsem do mraků kouře - kamna byla rozmetána po celé dílně - a divím se podnes, že mi pan mistr po takové exhibici neukázal tu pověstnou „díru po tesaři". Ale pan mistr byl dobrák. Velice jsem ho polekal, když mi jednou sklouzlo dláto a já jsem si je vrazil do zápěstí, měl jsem štěstí, neporanil jsem si tepnu. Po nějaké době učení mi uložil, abych doplnil betlem, zřejmě už dlouho zabírající velikou hoblici v dílně, několika ovečkami. Vyřezal jsem jednu s pootočenou hlavou a s nahrnutými záhyby na krku. Ten detail se mistrovi velice líbil, pochválil mne, že si takových věcí všímám. Vycházeli jsme spolu dobře. Nosil jsem mu denně jeho džbánky piva - na rozbitou porcelánku a dokonce i na ta demolovaná kamna zapomněl.
Až na nějaká malá nedorozumění jsme si i s tovaryšem Mílou dobře rozuměli. Jednou v neděli odpoledne mne přemluvil, abych s ním šel do kina, jehož název zněl nesmírně lákavě: Grand kinematograf Orient. Tak jsem poprvé v životě absolvoval představení v kinu. Ovšem tajně! Návštěvu takových podniků, nebezpečných dobrým mravům, pan mistr mi přísně zakázal.
Zato jsem směl chodit do Pištěkova lidového divadla na Královských Vinohradech. Byla to známá, populární dřevěná aréna, divadlo pro lid, ale opravdové divadlo, docela něco jiného než ochotnická představení na Kopečku. Jak jsem byl šťastný, když jsem měl v kapse pár haléřů spropitného na vstupenku! Ještě dnes vidím a slyším jasně pana Strouhala jako revírníka Antona v kuse „Vězeň na Špil-berku aneb Nevinně odsouzen". Slyším jej v „Tajemném hradu v Karpatech", jak odpovídá svému sluhovi na otázku „Kdy se vrátíme?" „Za rok, za dva, možná že i za tři." A sluha zdrceně pro sebe: „Za rok, za dva, možná že i za tři - není pochyby, že náš dobrý pán se zbláznil!"
Jednoho dne - nebyl jsem ještě dlouho v učení - rozhodl se mistr Zika, že půjde do strahovského kláštera s účtem za tabernákl, který jako jediný závažnější kousek práce byl nedávno v dílně dokončen, a vybídl mne, abych šel s ním; tak jsme šli z Vinohradů přes kus Nového Města a přes Staré Město, až jsme došli k staroměstské mostecké věži. Když jsme jí prošli - užasl jsem! Nechtěl jsem věřit té skutečnosti, kterou jsem viděl před sebou: kamenný most s řadami soch, Hradčany se svatovítskou katedrálou, s věžemi chrámu svatého Jiří, Malou Stranu s její mosteckou věží, se zelenou kopulí chrámu svatého Mikuláše - to všechno, co jsem znal z obrázků v časopisech a z pohlednic, o čem nám vyprávěli ve škole, to všechno opravdu tady je! No nemohu vám vypsat, jak mi bylo! Nic, nic z pozdějších pražských překvapení - a nebylo jich málo - nevyrovnalo se nepopsatelnému úžasu prvního zjevení kamenné vznešenosti Prahy.
Mezi studenty, kteří tehdy u Ziků bydleli, byl jeden veselý mládenec, František Koula, synovec známého profesora na technice, architekta Jana Kouly. A ten byl náramným ctitelem divadla. Nejen že byl co chvíli v Národním divadle a o hercích pořád a pořád vyprávěl, ale začal i skládat jakousi operu. Ale s tou dělal tajnosti. Jednou přemluvil mistrova syna a dělali statisty v „Mistrech pěvcích norimberských". Moc o svých zážitcích potom vypravovali. To vyprávění a Koulovo trvalé nadšení pro divadlo posilovalo moji touho po divadle, dřímající ve mně od chlapeckého opojení loutkovým divadlem, probuzenou už divadlem Pištěkovým, že jsem pořád myslel jenom na divadlo a nemohl se dočkat té chvíle, v níž vstoupím do Národního! Konečně v jednom nedělním odpoledni jsem vítězně absolvoval bitvu o lístek u pokladny Národního divadla a umačkán, zmaten běžel jsem na druhou galerii k stání. Poprvé jsem uviděl vnitřek Národního divadla! Co jsem měl dřív prohlížet, co dřív obdivovat? Tu divnou hlubinu hlediště, nápis NÁROD SOBĚ nad jevištěm, rozdělující se železnou oponu, a když ta zmizela, malovanou oponu Hynaisovu? Do orchestřiště přicházeli muzikanti, starší, vážní páni, zahlédl jsem i bělovlasou hlavu, a ladili svoje inštrumenty. Za chvíli se objevil dirigent, byl to pan Kovařovic, to jsem už ani nedýchal - a začali předehru k Smetanovu Tajemství. Dobouřily závěrečné tympány, zmizela opona, nastoupil sbor mlatců - mně známý už ze školy - a já jsem byl ve vidění. Oči bloudily po kulisách, uši se snažily obsáhnout nával hudby a zpěvu. Bylo toho napoprvé příliš mnoho, byl jsem očarován, omámen. Podlehl jsem kouzlu divadla! Nevnímal jsem bolest, kterou mi působilo přimáčknutí na železné zábradlí galerie; v tom postavení jsem musel zůstat po celou dobu představení, ani o přestávkách se nikdo nehnul z místa tak těžce vybojovaného.
Řezbářství hynulo. V módě byl jednoduchý nábytek, zdobený intarziemi, rámy lištové, kostely se nestavěly - poslední výtvory upadajícího řemesla byly v naší dílně štítky pod parohy. Za tohoto stavu opustil dílnu tovaryš Míla. Pan mistr mne zaměstnával malováním pohlednic, které, jak se pamatuju, kupovala jistá paní z Nuslí. Do dílny chodil jenom občas, na chvilku.
Tohoto osamocení, značné volnosti, jsem brzo využil. V hlavě mně vytrvale strašilo divadlo. Stále jsem spekuloval, jak se asi ty divadelní zázraky dělají. Udělal jsem si malé jevišťátko. O jevištní technice jsem nevěděl vůbec nic. V dílně byly všelijaké odštěpky dřeva, špalíčky. Napadlo mne, abych se pokusil sestavit z nich všelijaké prostorové kombinace, a tak jsem si začal se špalíčky hrát. Nevěděl jsem si však rady s osvětlováním - viděl jsem v Národním, co dělá na divadle světlo! Nápad mi daly obaly z barevných staniolů. Zkusil jsem reflexem z nich špalíčky osvětlovat. Dost se mi to dařilo, protože „scéna"' měla malé rozměry. Musela být malá, primitivní, abych ji v případě neočekávaného mistrova objevení mohl rychle shrnout z hoblice do dřevěného kufříku, stojícího pod ní.
Žil jsem mezi divadlem, tím skutečným i tím na hoblici, rozebíráním a otevíráním výkladů, nošením vody, přinášením skelných tabulí pro zasklívání obrazů (nosil jsem je až z Betlémského náměstí od firmy Broft), čištěním bot, utíráním nádobí a pokračovací školou. Večery v týdnu v ní zabíralo modelování. Učil je starší, ctihodný pan učitel Baleár. Jako první práci jsme dělali stylizovaný lípový list. při něm pan učitel velice dbal na přesnost okrajové řasetky. Rád se pochlubil, že je žákem mistra Poppa, ptával se: „Viděl jste modelovat umělce?" a dodával: „Umělec dělá všechno očkem." Do té večerní školy chodil se mnou Bedřich Stefan, nynější vynikající sochař, tehdy učedník štu-katérský v dílně firmy Riedl, Majer a Popp v ulici Komenského. V neděli dopoledne bylo v pokračovací škole kreslení. Tam působil pan učitel Vaniček, byl tam už jiný, čerstvější vzduch.
Divadlo překrývalo všecko, nechávalo zapomenout na všecky každodenní trampoty. V nedělních odpoledních stal se pravidlem běh do Národního divadla. Nemohl jsem si vybírat repertoár, přijímal jsem vděčně všecko, neběžel jsem do divadla, jenom když se mi kus jaksi nezdál. Držel jsem na Vojana, a pokud to šlo. nikdy jsem představení s Vojanem nevynechal. Dodneška žijí v me paměti Francek v Maryše s Leopoldou Dostálovou, Karel Čtvrtý v Noci na Karlštejně, Žižka, Hus, Stavitel Solness, John Gabriel Borkman a obzvláště Richard v Shakespearově tragédii Richard III. Po představeních jsem čekával na vycházející herce u zadního vchodu Národního divadla. Jednou jsem šel za Vojanem jako detektiv od divadla až k jeho kavárně na Ferdinandově (Národní) třídě.
Poznal jsem také řadu zpěvoher; po Tajemství jsem slyšel Hubičku, Dalibora, Branibory, Čerta a Káču, Rusalku. Čarostřelce. dal jsem se dokonce zlákat i na Mignon, Fausta, Afričanku a Hugenoty! Pamatuju si též zklamání, které mi připravila - Prodaná nevěsta!
Když se divadelní Koula s mladým Zikou dostali jako statisté na jeviště Národního divadla, nesmírně jsem jim záviděl. Nasadili mi do hlavy brouka. Tak dlouho jsem přemýšlel a uvažoval o tom, jak bych se na to slavné jeviště také dostal, až jsem se jednoho nedělního odpoledne rozhodl a vnikl jsem - vrátný si mne nevšiml - zadním vchodem do Národního divadla, dostal jsem se až do zákulisí, ale tam jsem narazil na nějakého muže, snad to byl divadelní mistr, který na mne spustil: „Co tady hledáš, kluku?" Moje malá dušička nesměle odpověděla, že bych chtěl dělat statistu. Já ti dám divadlo, jdi na mlíko a kup si housku," vybuchl na mne a tak tvrdě zmařil moje přání.
Když byla kapsa prázdná, nebo v divadle nedávali kus, který by mne byl lákal, směřovala moje nedělní cesta na Hradčany, přímo do svatovítské katedrály. V ní se mi tak zalíbilo, že jsem potom návštěvu divadla střídal jenom s návštěvou katedrály. Tenkrát nebyla ještě dokončena novostavba, zeď ji dělila od staré části chrámu. Když jsem poprvé do staré stavby vešel, objala mne zcela zvláštní atmosféra. Bezpochyby měly na ní účast i historické vzpomínky, osobnost jejího zakladatele, o němž stejně jako o osudech chrámu jsem tehdy už něco věděl. Objevil jsem si svatováclavskou kapli, její vnitřek, stěny vyložené vzácnými kameny, malbami: v jejím prostoru prolínaly se mi vidiny pohádkové s pocity nábožnosti. Obdivoval jsem Myslbekovu sochu kardinála Schwarzenberga. Zajímal mne, řezbáře, ze dřeva řezaný reliéf, líčící útěk Bedřicha Falckého z Prahy. Postával jsem před náhrobky českých králů, zvláště před náhrobkem Přemysla Otakara; nezapomněl jsem se zastavit u Veraikonu a prohlížel jeho rám s malými postavami. V zevnější architektuře chrámu imponovala mi veliká věž se zlatou mříží a oblouky opěrného systému.
V době plesů mohl jsem uplatnit svou vlohu malířskou: pomalovával jsem vějíře dvěma kráskám, kterým byla paní Ziková gardedámou, čili jak studenti u Ziků říkali, „slonem". Bylo to jedno z lyrických intermezz.
Ještě jsem nebyl ani dvě léta v učení, když mistr Zika náhle zemřel. Předtím zemřel i syn Ladislav, právě v době svých maturitních zkoušek. Paní Ziková zrušila řezbářskou dílnu, rozprodala řezbářské práce, které ze starších časů v dílně zůstaly, a mne poslala domů na dovolenou, abych si odpočinul předtím, než nastoupím k mistru Liškovi na Kampu, u něhož jsem měl dokončit svá léta učednická.