Dispozici Karla Svolinského k původní tvorbě loutek předznamenal jeho talent pro práci se dřevem a jeho odborné školení v řezbařině. Učil se řezbářem v letech 1910-1911 v řezbářské dílně J. V. Ziky v Praze na Vinohradech. Po jeho smrti pak pokračoval v učení u řezbáře Františka Lišky na Kampě, kde pracoval až do roku 1916. V letech 1919-1921 pak studoval řezbářství u prof. Zálešáka na Státní umělecko průmyslové škole.
Loutky tvoří pouze malou část práce Karla Svolinského. Vyřezávané vzory ďáblíků pro výrobce loutek a sbírka loutek pro rodinné divadlo A. Matějčka, byli přirozeně jeho prvními pokusy jako řezbářského učedníka.
Česká společnost se v té době snažila povýšit loutkové divadlo na plně rozvinutý umělecký žánr. S mnoha významnými umělci se amatérské loutkové divadlo rozvíjelo vedle svého mizejícího putovního předchůdce. Nové amatérské divadlo bylo považováno za „umělecky orientované“, ovšem tvary a vzhled loutek zůstal založen na tradičních formách. Pouze nová generace modernistů v období mezi světovými válkami přišla v rámci jevištního designu se smyslem pro originalitu.
Karel Svolinský viděl loutku především jako umělecký artefakt; i když je nenavrhoval systematicky. Na rozdíl od mnoha ostatních návrhářů loutek nebyl aktivní v žádném amatérském ani profesionálním loutkovém divadle. Jeho brilantní loutky byly vysoce ceněny i přes rozvíjející se vlnu progresivního modernismu. Svolinský se účastnil jevištního designu v profesionálním loutkovém divadle pouze jednou: s jeho návrhem Strakonického dudáka Josefa Kajetána Tyla pro Loutkové divadlo v Praze v roce 1975.
Jeho scénografie je esteticky harmonická se známějším typickým dynamickým stylem ruční kresby, konkrétně s jeho ilustracemi a kresbami.
