Karel Svolinský byl všestranně zaměřený autor a jedna z vůdčích osobností české kultury. Od počátku své umělecké dráhy sklízel úspěchy doma i v zahraničí za práci v oblasti knižní grafiky, typografie a ilustrace, volné, dekorativní i monumentální malířské tvorby, známkové tvorby, loutkařství, scénografie, návrhů divadelních kostýmů, bankovek, obalů na gramofonové desky, exlibiris a dalších uměleckých disciplín.
Mezi nejvýznamnější úspěchy, kterých Karel Svolinský dosáhl, bezpochyby náleží například cena Grand Prix v Paříži v roce 1925, Grand Prix a zlatá medaile na světové výstavě v Paříži v roce 1937, Grand Premio na výstavě v Miláně v roce 1940, Národní cena za výtvarné umění v Československu v roce 1942 a mnohé další. Karel Svolinský je neodmyslitelně spjatý s některými monumentálními realizacemi jako je například výzdoba pražské Svatovítské katedrály, pro kterou navrhoval skleněné vitráže a mozaiky. Osobitou podobu vtiskl Svolinský české scénografii a divadelnímu kostýmnímu návrhářství, zejména při realizaci děl Bedřicha Smetany, Leoše Janáška a Bohuslava Martinů na scéně pražského Národního divadla.
Ne zcela důsledně byl zhodnocen Svolinského osobní vztah k řadě předních českých básníků, jakými byli například Otokar Březina, Jiří Wolker, Petr Bezruč, Vítězslav Nezval, Konstatnin Biebl, František Halas, Josef Hora, Jaroslav Seifert, Vladimír Holan a další. Na poli knižní grafiky a typografie patřil Svolinský mezi prvořadé osobnosti evropského formátu, které udávali směr při tvorbě krásné knihy.
I když bylo v minulosti o Svolinském napsáno množství samostatných studií a výstavních katalogů od předních historiků a teoretiků umění (Jaromír Pečírka, Karel Herain, Jan Květ, Jan Tomeš, Jiří Kotalík, Jiří Šetlík a další), kteří se soustředili spíše na dílčí témata a nebo na kratší přehledové syntézy jeho obsáhlé tvorby, komplexní a všestranná monografická práce a výstava chyběla.
Tento jednostranný obraz umělce pomáhala vytvářet také převládající část dosavadní literatury, sestávající z množství časopiseckých studií, výstavních katalogů a novinových článků. Protiváhu naopak tvoří vzpomínky samotného umělce, jeho osobních přátel a mimořádně rozsáhlý ucelený a částečně zpracovaný archivní a umělecký fond uložený v Muzeu umění v Olomouci. Hlubší heruistický výzkum, vycházející z těchto a dalších zdrojů, umožnil autorům monografie, zpracované při příležitosti uspořádání souborné výstavy v Národní galerii v roce 2001, vytvořit komplexnější a objektivnější portrét umělce, než jaký byl doposud kulturní veřejnosti předkládán.
Vzhledem k veliké všestranosti umělce a tím i šíři oblastí do kterých jeho tvorba zasáhla, je nutné alespoň na ty nejdůležitější se samostatně podívat: