Předními tvůrci československých státovek a bankovek v letech před druhou světovou válkou byli zejména Alfons Mucha a Max Švabinský, kteří se snažili o vytvoření jednotné řady vydávaných platidel. Jejich úsilí však vzhledem k různým okolnostem nebylo nikdy naplněno. Po druhé světové válce se o totéž pokusil Karel Svolinský. Umělec se snažil o vytvoření netradičních, národně pojatých platidel, která byla v historii naší měny novinkou. Nebylo jeho vinou, že ne všechna jím navržená platidla se mohla realizovat až do konce, tj. být emitována a obíhat.
Umělec navrhl barevnou, netradiční dvacetikorunovou bankovku založenou na českém folklóru (1949), která byla udržována v oběhu ve dvou verzích jako provizorní bankovky až do poloviny roku 1953. Navrhl také padesátikorunovou bankovku se stejným stylem se slovenskými motivy; ovšem její tisk byl přerušen z nacionalistických důvodů. Stokorunová bankovka, datovaná na 24. říjen 1951, byla vytištěna, ale nebyla dána do oběhu kvůli peněžní reformě z roku 1953. Pětadvacetikorunová bankovka datovaná na rok 1958 (a její verze z roku 1961) byly posledními použitými návrhy Svolinského.
Snaha o vytvoření jednotně graficky pojaté řady nezanikla a našla své realizátory v Albínu Brunovském (v letech 1985-1989) a zejména Oldřichu Kulhánkovi (od roku 1993 doposud), který byl Svolinského žákem.
