Procházíme-li rozsáhlou uměleckou pozůstalost Karla Svolinského, obsahující tisíce autorových kreseb a archivní krabice plné skicáků, hledáme záchytné body, které by nám umožnili pochopit celek. V nepřeberném množství přitom ztrácíme cit pro jednotliviny, pro mnohokrát opakované náměty, motivy a jejich nekonečné variace. O to více před námi vystupuje nepřetržitý proud linií, v nichž se auor snaží zachytit kresebný tvar a dát mu absolutní, svébytnou platnost. V tomto kontinuu kreslířské zkušenosti, v němž se střídá živelná spontaneita s precizním úsilím o čistotu formy, vnímáme více než kdy jindy osobní rukopis autora, tedy nejvlastnější podstatu kreslířského projevu.
Historik umění Jaromír Pečírka nazval Svolinského "Fanatikem práce". Kreslení se pro něj stalo skutečne každodenní prací, kdy pracoval nejen doma, ale i na návštěvách u přátel vyžadoval péro a papír. Teprve po studiu jeho umělecké pozůstalosti, obsahující tisíce autorových kreseb a řady skicáků, je možné hledat záchytné body, umožňující pochopit celek. Z toho vystupuje Svolinský jako mistr nad mistry kresby, zejména v oblasti jeho pohybových studií. V doslovném smyslu je každá tato kresba bez rozdílu námětu záznamem lidské tělesnosti.
